Kerkyra, ostrov Geralda Durella - část třetí

*** 1. část ***    ***2. část ***

Na poslední den, kdy jsme měli pronajaté skútry jsme naplánovali asi nejnáročnější výpravu. Jejím cílem bylo zdolání nejvyšší hory ostrova. Pantokrator sice není se svou výškou zrovna velehorou, ale výstup není rozhodně nic snadného.

Na vrchol je sice možné dojet po silnici, ale to je prostě nuda. Ráno jsme nejprve zamířili do naší oblíbené pekárny na snídani. Ta se nám však nějak protáhla a tak jsme vyrazili později, než jsme měli v úmyslu. Když jsme konečně dorazili na parkoviště kousek od historické vesničky Old Perithia, jedenáctá hodina odbyla a slunce bylo již vysoko nad námi. Nějakou dobu jsme strávili prohlídkou této překrásné vesnice a začali stoupat úzkou kamenitou cestičkou vinoucí se mezi hustými křovisky a kapradím. Během chvíle mi bylo jasné, že na tuhle výpravu nebyly kraťasy ani sandále právě nejlepší volbou.

Kerkyra, ostrov Geralda Durella - část druhá

*** 1. část ***

Na středu jsme si naplánovali výlet do vesničky Kalami, v níž se nachází vila spisovatele Lawrence Durrella, Geraldova staršího bratra. Zátoka se nachází na východním pobřeží, takže nás čekala relativně dlouhá cesta. Předchozího dne jsem se probudil s ostrou bolestí v krku a celkově jsem se necítil moc dobře. Rozhodli jsme se tedy, že tento den strávíme odpočinkem a poflakováním na tamější pláži. Jeli jsme po silničce vinoucí se podél pobřeží, když jsme za táhlou zatáčkou vysoko nad mořem narazili na malé parkoviště s vyhlídkou. Stálo tam zaparkované auto s pultíkem a na něm nejrůznější ovoce.

Kerkyra, ostrov Geralda Durrella - část první

...........Zastavili jsme a chvíli se kochali. Když Terka opět nasedla a otočila klíčkem, motorka trochu zaškytala a nic. Kaput! No paráda, jsme tak 15 km od Acharavi, uprostřed ničeho, nikde žádná cedule, natož civilizace. Nezbývalo než zkusit zavolat do půjčovny. Domlouvání se po telefonu s Řekem, který neumí anglicky téměř nic a vysvětlování mu, kudy že jsme to jeli a kde se asi nacházíme bylo opravdu náročné. Nakonec nám řekl ať čekáme a zavěsil. A tak jsme čekali........

Kerkyra, pro většinu známější pod názvem Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Ačkoli je mým favoritem naopak ostrov nejjižnější – Kréta, rozhodli jsme se navštívit i Korfu. Ten tento ostrov je znám jednak pro množství zeleně, kterou se může pyšnit (však je také Kerkyra často nazývána smaragdovým ostrovem) a jednak díky knihám známého spisovatele a přírodovědce Geralda Durrella, jenž na ostrově strávil část svého dětství. 

Paříž - město památek, muzeí a dobrého vína

Zase jsme jednou objevili výhodné letenky a tak nebylo o čem přemýšlet. Začalo plánování dalšího výletu, tentokrát do města plného památek a dobrého vína. Jelikož jsme letěli jen na pár dní, stačilo nám pár nezbytností v příručním zavazadle. Přistávali jsme na letišti Paris Beauvais, které ač se to může zdát matoucí, neleží tak úplně v Paříži, nýbrž 70 km na sever od města. Naštěstí autobusy jezdí často a dovezou vás přímo na stanici metra ani ne moc vzdálené od centra. Metrem jsme popojeli na Place de Clichy, odkud to podle nás mělo být nejblíže do hotelu. Po krátkém bloumání jsme narazili na hotel Ibis, kde nás ale na recepci vyvedli z omylu a vysvětlili, že hotel kde máme rezervaci je u stanice Porte de Clichy. No co, Clichy jako Clichy, jednoduchá záměna. Protože se schylovalo k desáté hodině večerní,zašli jsme nejprve nakoupit nějaké zásoby a teprve poté se vydali směrem k našemu hotelu.

Přechod hor na Mallorce IV

Den čtvrtý a pátý - Puig de Massanella, sestup do civilizace a zlámané kosti

Ráno jsme si na tábořišti pobalili svých pár krámů a vyrazili vstříc dalším zážitkům. Stezka se vinula pastvinami po úpatí hor a přes údolí se nám otevíral výhled na nejvyšší horu Puig Major. Na vrcholu hory je vybudovaná vojenská základna a tak je bohužel veřejnosti nepřístupná. Bylo kouzelné, jak se v této části cesty postupně několikrát změnil ráz krajiny, až to v člověku vyvolávalo pocit, že se každou chvíli ocitl v úplně jiné zemi. Poté, co se nám z dohledu ztratilo rozlehlé údolí s jezerem, začali jsme sestupovat do tmavého lesa plného pokroucených stromů. Klopýtali jsme po velkých ohlazených kamenech a cesta začala opět prudce stoupat. Naštěstí jsme narazili na několik studánek a tak alespoň nebyla nouze o vodu.

*** I. díl ***  *** II.díl ***   *** III. díl ***

Přechod hor na Mallorce III

Den třetí – Tramvaj, zmrzlina a nekonečné stoupání

Po noci strávené v Refugi di Muleta, jsme se nasnídali na terásce s výhledem na moře a brzy již pokračovali po silnici do Port de Soller. Na chviličku jsme se zastavili na malé písečné pláži, pokochali se pohledem na třpytivou hladinu a pokračovali na blízkou zastávku místní miniaturní tramvajky. Ta nás zavezla po kolejích vinoucích se úzkou uličkou mezi nízkými domky až na náměstí Plaça de la Constitució. Zde jsme se rozběhli různými směry. Pro pohledy, zmrzlinu a nejrůznější zásoby na další dny. Času jsme však neměli nazbyt a tak jsme se ze nedlouho proplétali uličkami Solleru, směřujíce k horám. Poslední zastávku před náročným výstupem jsme si udělali ve vesničce Biniaraix. Dál už byly jen hory.

*** I. díl ***  *** II.díl ***   *** IV. díl ***

Přechod hor na Mallorce II

Den druhý - burgery, pomeranče a maják

*** I. díl ***   *** III. díl ***  *** IV. díl ***

 

Probudili jsme se do chladného šedivého rána. Na obloze visely temné mraky a vypadalo to, že každou chvíli sprchne. Rychle jsme se oblékli, posnídali a brzy už sestupovali po strmé kamenité stezce do údolí, do vesnice jménem 
Deià. Zvedal se vítr a začalo jemně mrholit. Klesali jsme dál a postupně procházeli velice rozmanitou krajinou. Od kamenitých stezek vinoucích se podél holých skal, přes tmavé lesy, vyprahlé do oranžova zabarvené cesty lemované kaktusy, až po podmáčené houští, kde vysoká tráva sahala do pasu. Konečně se před námi vynořilo městečko Deià.

Přechod hor na Mallorce I.

Stalo se to loni v lednu. Sedím si tak v kanceláři, zírám do monitoru a odpovídám na otravné emaily. Práce je v poslední době přespříliš a člověk nemá pomalu ani čas si udělat kafe. Krátká jednoduchá zpráva od Terky, která mě vytrhla z pracovního stereotypu: Dominika se ptá, jestli s ní v březnu poletíme na Mallorcu? Zpáteční letenky z Berlína za cca 1200 Kč. Jedeme? No, nebylo co řešit! Ačkoli jsem neměl potuchy, co budeme v březnu dělat na Mallorce, napsal jsem: Jasně!

S dědečkem v Římě

Výlet do Říma jsme s dědou plánovali již nějakou dobu a nakonec nám to vyšlo na polovinu září. Počasí vypadalo slibně, letenky objednány a Hanička nám zajistila výhodné ubytování. V den odletu jsme doma pojedli lehkou snídani, zkontrolovali si letenky a naředili gin s tonikem. Zázračný elixír připravoval dědeček a řekl bych, že k toniku to sotva přičichlo. Snad jen pár kapek, aby se neřeklo. Cestovali jsme nalehko a tak nebyl důvod otravovat někoho s odvozem na letiště. Cpali jsme se zrovna buritem, když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že gate zavírá asi za 15 minut. Rychle jsme dojedli a zamířili ke kontrole. No jo, nejdřív bylo ale potřeba vypít náš kouzelný nápoj. Zvládli jsme to během dvou minut a letiště se rázem zahalilo do jemného oparu. Lidi už tak nehlučeli a netlačili se, prostě idylka. Zbývala nám ještě hromada času (asi tak 5 min) a kontrolou jsme prošli bez problémů. Dokonce jsem se tentokrát nemusel ani zouvat, což po mě chtějí překvapivě často. Letadlo jsme nakonec také stihli. Prostě úspěšný začátek dovolené.

Krušná výprava - část III.

Vše začalo, když jsem tak jednou vzpomínal na vandry, které jsme podnikali v dobách dávno minulých. Tehdy jsem oblékal maličké maskáče, zelený šátek na piráta, na opasku nezbytný kapesní nožík a na zádech miniaturní usárničku. Netrvalo to dlouho a zrodil se nápad podniknout výpravu do Krušných hor a užít si pár dní daleko od ruchu velkoměsta.

I.díl     II.díl

*****

Den Čtvrtý – vodopády, pivo a špagety z rybníka

Ráno jsme se sbalili a dále postupovali po cestě proti proudu potoka až na křižovatku s cyklostezkou na tzv. Volárenské silnici. Tu jsme překřížili a pokračovali směrem k Hraničnímu rybníku, kde jsme si dali oběd a vykoupali se. Ačkoli byla voda ledová, bylo to příjemné osvěžení v horkém dni. Naším dalším cílem byl Helenčin vodopád. Moc hezké místo. Když jsme tak seděli a kochali se pohledem na miniaturní vodopád, zrodil se nápad, že bychom si mohli zajít na pivo. Podle mapy by mělo být ve vesnici Svahová nějaké občerstvení. Za pokus to stálo. Pivečko bylo výborné a i když nevařili, brambůrky rozhodně přišly vhod. Bylo na čase rozhodnout, kde budeme spát. Museli jsme se pomalu začít vracet směrem k autu a tak se jako ideální záchytný bod jevil Kachní rybník.

Cres a Lošinj

Po několika dnech strávených v Julských Alpách, kde jsme mimo jiné zdolali vrchol Triglavu, jsme pokračovali do Chorvatska. Z pevniny jsme přejeli po dlouhém mostě na ostrov Krk, ze kterého jezdí pravidelný trajekt na Cres. Nejprve jsme zkusili štěstí v hlavním městě ostrova. Apartmány byly beznadějně vyprodané a nebo nesmyslně předražené. Pokračovali jsme tedy dál na jih a doufali, že v některém menším městečku budeme mít více štěstí. No, mýlili jsme se. Projeli jsme Cres od severu k jihu a nic. Bylo okolo desáté večerní a rychle se stmívalo, když jsme přejeli přes most na ostrov Lošinj. Byli jsme unavení a otrávení a tak jsme zajeli do prvního kempu, na který jsme narazili.

Zimní výstup na Sněžku

Již několik let jsem plánoval podniknout zimní výstup na Sněžku, tak abych se mohl posadit na vrcholu a pozorovat východ Slunce. Pokaždé mi do toho buď něco vlezlo, nebo se nenašel nikdo, kdo by se mnou chtěl tuhle výpravu podniknout. I tento rok jsem bohužel nikoho nepřesvědčil k noční výpravě, a tak jsem se smířil s „normálním“ výstupem během dne. Vybrali jsme termín, vše naplánovali a jako obvykle to několik lidí na poslední chvíli odřeklo. Nakonec jsme vyráželi jen ve čtyřech: Já, Terka, Pavel a samozřejmě nejdůležitější člen naší výpravy – Shira.

Svatojánské proudy za svitu čelovek

Hodně lidí zná věhlasnou Posázavskou stezku, ale ne každý ví, že nedaleko Prahy se podél Vltavy vine neméně zajímavá naučná stezka – Svatojánské proudy. Na trase mezi Třebenicemi a Štěchovicemi je připraveno 15 vzdělávacích tabulí, které obsahují informace a zajímavosti o místní fauně a flóře, geologickém profilu vltavského údolí, historii voroplavby a trampingu v této oblasti. Jedné listopadové soboty jsme se rozhodli vypravit se právě do těchto končin. Protože jsme plánovali dopravit se na místo autem, bylo zapotřebí nejprve vyřešit jeden zásadní problém - kde auto zaparkujeme a jakým způsobem se k němu vrátíme. Rozhodně se nám nechtělo procházet stejnou trasou tam i zpět. Jako výchozí bod jsme nakonec zvolili Štěchovice a naplánovali vcelku zajímavý okruh.

Z Triglavu na Cres

Po úspěšném zdolání Triglavu jsme si zašli do městečka Selo pri Bledu na kafíčko a palačinku se zmrzlinou. Následoval jeden, možná dva džbánky vína a bylo nám fajn. Krásný západ slunce nad jezerem, příjemná procházka a brzy spát.

Bohinjské jezero

Na druhý den jsme si naplánovali výlet k Bohinjskému jezeru. Zaparkovali jsme na parkovišti poblíž vesničky Ukanc. Před procházkou bylo nezbytné nejprve se pořádně posilnit ledovou kávou a nějakým tím dezertem. Obojí bylo moc dobré a my mohli vyrazit.
Stezka začínala dřevěným můstkem přes říčku Savica a pokračovala podél břehu jezera. Protože bylo celkem horko, začali jsme se zanedlouho rozhlížet po místě ke koupání. Voda byla krásně čistá a pěkně studená. Po další procházce jsme se vrátili k autu a vyrazili zpět do kempu. 

Krušná výprava - část I.

Vše začalo, když jsem tak jednou vzpomínal na vandry, které jsme podnikali v dobách dávno minulých. Tehdy jsem oblékal maličké maskáče, zelený šátek na piráta, na opasku nezbytný kapesní nožík a na zádech miniaturní usárničku. Netrvalo to dlouho a zrodil se nápad podniknout výpravu do Krušných hor a užít si pár dní daleko od ruchu velkoměsta.

 II.díl   III.díl

*****

Od dob mého dětství se hodně věcí změnilo. Obleční i výbava je jiná, lesy jsou často plné hlučných lidí a pokud se člověk vydá na poctivý vandr, aby se bál myslivců, různých strážců a podobně aktivních ochránců lesa. To nejdůležitější se však nezměnilo a proto žádná z těchto překážek nemůže odradit od výletu někoho, kdo prostě zbožňuje chvíle strávené ve stínu stromů.

Když jsme jednou seděli u táboráku a debatovali o tom, kdy a kam se vypravit, objevilo se mezi návrhy místo, které jsem do té doby navštívil snad jen za zimními sporty - Krušné Hory.

Bouřka na Triglavu

Již dlouho jsem si pohrával s myšlenkou vystoupat na nejvyšší horu Slovinska – Triglav (2864m). Když jsem se na jaře 2016 definitivně rozhodl, že výstup konečně zrealizuji, zbývalo jen zodpovědět pár základních otázek jako: kdy, jak, s kým apod. Vše jsme probrali s Terkou a začal se rýsovat návrh lákavé dovolené. Plán byl následovný: vyrazíme z Prahy do Julských Alp, kde strávíme pár dní, během nichž nejen že vystoupáme na tento majestátní vrchol, ale rovněž navštívíme další krásy, kterými tento národní park oplývá. Následovat by měl přesun do Chorvatska, na ostrov Cres. Zde strávíme dalších pár dní zaslouženým odpočinkem po náročných horských výšlapech a zregenerujeme tak znavené končetiny.

Na vrcholu

Vzhledem k faktu, že na vrcholech Julských Alp jsou celoročně sněhová pole a počasí je zde velmi zrádné, byla otázka „kdy“ zodpovězena velmi rychle. Ideálním termínem na výstup bude přelom července a srpna. Mnohem složitější byla otázka s kým.
Našli se potenciální spolucestovatelé, kteří by s námi horskou část dovolené rádi podnikli, ale odmítali pokračovat do teplých krajin. Našli se rovněž tací, kterým se rozzářili oči při zmínce o společné cestě za ostrovním sluncem, avšak ve chvíli, kdy jsme zmínili plánovanou zastávku ve stínu hor, vysmáli se nám.