Kerkyra, ostrov Geralda Durella - část třetí

*** 1. část ***    ***2. část ***

Na poslední den, kdy jsme měli pronajaté skútry jsme naplánovali asi nejnáročnější výpravu. Jejím cílem bylo zdolání nejvyšší hory ostrova. Pantokrator sice není se svou výškou zrovna velehorou, ale výstup není rozhodně nic snadného.

Na vrchol je sice možné dojet po silnici, ale to je prostě nuda. Ráno jsme nejprve zamířili do naší oblíbené pekárny na snídani. Ta se nám však nějak protáhla a tak jsme vyrazili později, než jsme měli v úmyslu. Když jsme konečně dorazili na parkoviště kousek od historické vesničky Old Perithia, jedenáctá hodina odbyla a slunce bylo již vysoko nad námi. Nějakou dobu jsme strávili prohlídkou této překrásné vesnice a začali stoupat úzkou kamenitou cestičkou vinoucí se mezi hustými křovisky a kapradím. Během chvíle mi bylo jasné, že na tuhle výpravu nebyly kraťasy ani sandále právě nejlepší volbou.

Kerkyra, ostrov Geralda Durella - část druhá

*** 1. část ***

Na středu jsme si naplánovali výlet do vesničky Kalami, v níž se nachází vila spisovatele Lawrence Durrella, Geraldova staršího bratra. Zátoka se nachází na východním pobřeží, takže nás čekala relativně dlouhá cesta. Předchozího dne jsem se probudil s ostrou bolestí v krku a celkově jsem se necítil moc dobře. Rozhodli jsme se tedy, že tento den strávíme odpočinkem a poflakováním na tamější pláži. Jeli jsme po silničce vinoucí se podél pobřeží, když jsme za táhlou zatáčkou vysoko nad mořem narazili na malé parkoviště s vyhlídkou. Stálo tam zaparkované auto s pultíkem a na něm nejrůznější ovoce.

Kerkyra, ostrov Geralda Durrella - část první

...........Zastavili jsme a chvíli se kochali. Když Terka opět nasedla a otočila klíčkem, motorka trochu zaškytala a nic. Kaput! No paráda, jsme tak 15 km od Acharavi, uprostřed ničeho, nikde žádná cedule, natož civilizace. Nezbývalo než zkusit zavolat do půjčovny. Domlouvání se po telefonu s Řekem, který neumí anglicky téměř nic a vysvětlování mu, kudy že jsme to jeli a kde se asi nacházíme bylo opravdu náročné. Nakonec nám řekl ať čekáme a zavěsil. A tak jsme čekali........

Kerkyra, pro většinu známější pod názvem Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Ačkoli je mým favoritem naopak ostrov nejjižnější – Kréta, rozhodli jsme se navštívit i Korfu. Ten tento ostrov je znám jednak pro množství zeleně, kterou se může pyšnit (však je také Kerkyra často nazývána smaragdovým ostrovem) a jednak díky knihám známého spisovatele a přírodovědce Geralda Durrella, jenž na ostrově strávil část svého dětství. 

Pod Bubovickými vodopády

Jednoho dne jsme se rozhodli poctít svou návštěvou CHKO Český kras. Jak již název napovídá, krajina je tam krásná a tak se tam často a rádi vracíme. Tentokrát jsme to vzali z jiné strany než obvykle. Naším výchozím bodem byla vesnice Srbsko. Vydali jsme se po silnici vzhůru po naučné stezce, která brzy odbočovala do údolí Bubovického potoka. Směřovali jsme k Bubovickým vodopádům.

Paříž - město památek, muzeí a dobrého vína

Zase jsme jednou objevili výhodné letenky a tak nebylo o čem přemýšlet. Začalo plánování dalšího výletu, tentokrát do města plného památek a dobrého vína. Jelikož jsme letěli jen na pár dní, stačilo nám pár nezbytností v příručním zavazadle. Přistávali jsme na letišti Paris Beauvais, které ač se to může zdát matoucí, neleží tak úplně v Paříži, nýbrž 70 km na sever od města. Naštěstí autobusy jezdí často a dovezou vás přímo na stanici metra ani ne moc vzdálené od centra. Metrem jsme popojeli na Place de Clichy, odkud to podle nás mělo být nejblíže do hotelu. Po krátkém bloumání jsme narazili na hotel Ibis, kde nás ale na recepci vyvedli z omylu a vysvětlili, že hotel kde máme rezervaci je u stanice Porte de Clichy. No co, Clichy jako Clichy, jednoduchá záměna. Protože se schylovalo k desáté hodině večerní,zašli jsme nejprve nakoupit nějaké zásoby a teprve poté se vydali směrem k našemu hotelu.

Přechod hor na Mallorce IV

Den čtvrtý a pátý - Puig de Massanella, sestup do civilizace a zlámané kosti

Ráno jsme si na tábořišti pobalili svých pár krámů a vyrazili vstříc dalším zážitkům. Stezka se vinula pastvinami po úpatí hor a přes údolí se nám otevíral výhled na nejvyšší horu Puig Major. Na vrcholu hory je vybudovaná vojenská základna a tak je bohužel veřejnosti nepřístupná. Bylo kouzelné, jak se v této části cesty postupně několikrát změnil ráz krajiny, až to v člověku vyvolávalo pocit, že se každou chvíli ocitl v úplně jiné zemi. Poté, co se nám z dohledu ztratilo rozlehlé údolí s jezerem, začali jsme sestupovat do tmavého lesa plného pokroucených stromů. Klopýtali jsme po velkých ohlazených kamenech a cesta začala opět prudce stoupat. Naštěstí jsme narazili na několik studánek a tak alespoň nebyla nouze o vodu.

*** I. díl ***  *** II.díl ***   *** III. díl ***

Přechod hor na Mallorce III

Den třetí – Tramvaj, zmrzlina a nekonečné stoupání

Po noci strávené v Refugi di Muleta, jsme se nasnídali na terásce s výhledem na moře a brzy již pokračovali po silnici do Port de Soller. Na chviličku jsme se zastavili na malé písečné pláži, pokochali se pohledem na třpytivou hladinu a pokračovali na blízkou zastávku místní miniaturní tramvajky. Ta nás zavezla po kolejích vinoucích se úzkou uličkou mezi nízkými domky až na náměstí Plaça de la Constitució. Zde jsme se rozběhli různými směry. Pro pohledy, zmrzlinu a nejrůznější zásoby na další dny. Času jsme však neměli nazbyt a tak jsme se ze nedlouho proplétali uličkami Solleru, směřujíce k horám. Poslední zastávku před náročným výstupem jsme si udělali ve vesničce Biniaraix. Dál už byly jen hory.

*** I. díl ***  *** II.díl ***   *** IV. díl ***

Vyštěkaná sobota aneb Přímo za čumákem!

Letos se nám poprvé podařilo najít si čas a zúčastnit se parádní dobročinné akce Přímo za čumákem! Jedná se o charitativní psí pochod v Kunratickém lese, jehož výtěžek jde na podporu pejsků v útulcích. Slovo dalo slovo a nakonec nás na pochod vyrazilo osm lidí a tři chlupáči.

Piráti na Orlíku

Jaro se blíží a s ním i počasí, které mnoho z nás láká ven na nejrůznější výlety a procházky! Kam se však vydat a co podniknout? Mám pro vás jeden tip na zajímavě strávený víkend plný zážitků. 

Už je to nějaký ten pátek, co jsme si koupili poukaz na zapůjčení jachty na Orlíku. Ačkoli jsme nevěděli, co od toho vlastně očekávat, moc jsme se těšili. Loď jsme si měli převzít až v neděli, ale výlet jsme zahájili již v sobotu ráno. Jako první jsme zamířili na prohlídku hradu Zvíkov.

Přechod hor na Mallorce II

Den druhý - burgery, pomeranče a maják

*** I. díl ***   *** III. díl ***  *** IV. díl ***

 

Probudili jsme se do chladného šedivého rána. Na obloze visely temné mraky a vypadalo to, že každou chvíli sprchne. Rychle jsme se oblékli, posnídali a brzy už sestupovali po strmé kamenité stezce do údolí, do vesnice jménem 
Deià. Zvedal se vítr a začalo jemně mrholit. Klesali jsme dál a postupně procházeli velice rozmanitou krajinou. Od kamenitých stezek vinoucích se podél holých skal, přes tmavé lesy, vyprahlé do oranžova zabarvené cesty lemované kaktusy, až po podmáčené houští, kde vysoká tráva sahala do pasu. Konečně se před námi vynořilo městečko Deià.

Roztoky na blátě

Jelikož se v posledních dnech počasí tak trochu zbláznilo a venku bylo jak na jaře, rozhodli jsme se místo na hory vyrazit na výlet na kolech. Plán byl: popojet metrem do Kobylis a odtud se vydat přes Bohnice do Drahaňského údolí, kterým sjedeme k Vltavě. Poté pokračovat do Klecánek, kde nás přívoz přepraví do Roztok. Tam si s kamarády vyjdeme na menší procházku a pak na kole zpět do Prahy.

Přechod hor na Mallorce I.

Stalo se to loni v lednu. Sedím si tak v kanceláři, zírám do monitoru a odpovídám na otravné emaily. Práce je v poslední době přespříliš a člověk nemá pomalu ani čas si udělat kafe. Krátká jednoduchá zpráva od Terky, která mě vytrhla z pracovního stereotypu: Dominika se ptá, jestli s ní v březnu poletíme na Mallorcu? Zpáteční letenky z Berlína za cca 1200 Kč. Jedeme? No, nebylo co řešit! Ačkoli jsem neměl potuchy, co budeme v březnu dělat na Mallorce, napsal jsem: Jasně!

S dědečkem v Římě

Výlet do Říma jsme s dědou plánovali již nějakou dobu a nakonec nám to vyšlo na polovinu září. Počasí vypadalo slibně, letenky objednány a Hanička nám zajistila výhodné ubytování. V den odletu jsme doma pojedli lehkou snídani, zkontrolovali si letenky a naředili gin s tonikem. Zázračný elixír připravoval dědeček a řekl bych, že k toniku to sotva přičichlo. Snad jen pár kapek, aby se neřeklo. Cestovali jsme nalehko a tak nebyl důvod otravovat někoho s odvozem na letiště. Cpali jsme se zrovna buritem, když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že gate zavírá asi za 15 minut. Rychle jsme dojedli a zamířili ke kontrole. No jo, nejdřív bylo ale potřeba vypít náš kouzelný nápoj. Zvládli jsme to během dvou minut a letiště se rázem zahalilo do jemného oparu. Lidi už tak nehlučeli a netlačili se, prostě idylka. Zbývala nám ještě hromada času (asi tak 5 min) a kontrolou jsme prošli bez problémů. Dokonce jsem se tentokrát nemusel ani zouvat, což po mě chtějí překvapivě často. Letadlo jsme nakonec také stihli. Prostě úspěšný začátek dovolené.

Pozdzimní procházky s chlupáči

Přidáno pár fotek s podzimních procházek s pejsky. 

Podzimní ohlédnutí

Během posledních měsíců jsem měl velmi napilno při přípravě druhého projektu - Into The Game, a tak jsem trochu zanedbával Cestopsaní. Přidávám tedy alespoň malou ukázku toho, co by se mělo v brzké době na Cestopsaní objevit:

O přechodu hor na Mallorce:

                 S dědečkem v Římě:                                                     Na jachtě v Chorvatsku:

                 

Kosova Hora

Každý rok přemýšlíme, kde se zchladit během horkých letních dnů. Letos se nám podařilo objevit hezký lom nedaleko Sedlčan. Příjemné koupání, zvládnutelné množství lidí, dostatek míst vhodných k přenocování a rozumná dojezdová vzdálenost z Prahy.

Minivandr v Hornopožárském lese

Na jeden červnový víkend si Terka domluvila dámskou jízdu na Moravě, zahrnující degustaci vín z rodinného vinařství. Snad se moje pozvánka nějak zatoulala v poště či došlo k  nějakému jinému, jistě neúmyslnému nedopatření. Zkrátka, zůstali jsme se Shirou opuštěni, ponecháni svému osudu. Vymýšlel jsem co s volným víkendem a nakonec jsem se domluvil s Pavlem a naplánoval krátký výlet poblíž Prahy. Ačkoli nebylo zrovna slunečno a spadlo i pár kapek, řekl bych, že se nakonec víkend vydařil a i to počasí vyšlo vcelku dobře.

Krušná výprava - část III.

Vše začalo, když jsem tak jednou vzpomínal na vandry, které jsme podnikali v dobách dávno minulých. Tehdy jsem oblékal maličké maskáče, zelený šátek na piráta, na opasku nezbytný kapesní nožík a na zádech miniaturní usárničku. Netrvalo to dlouho a zrodil se nápad podniknout výpravu do Krušných hor a užít si pár dní daleko od ruchu velkoměsta.

I.díl     II.díl

*****

Den Čtvrtý – vodopády, pivo a špagety z rybníka

Ráno jsme se sbalili a dále postupovali po cestě proti proudu potoka až na křižovatku s cyklostezkou na tzv. Volárenské silnici. Tu jsme překřížili a pokračovali směrem k Hraničnímu rybníku, kde jsme si dali oběd a vykoupali se. Ačkoli byla voda ledová, bylo to příjemné osvěžení v horkém dni. Naším dalším cílem byl Helenčin vodopád. Moc hezké místo. Když jsme tak seděli a kochali se pohledem na miniaturní vodopád, zrodil se nápad, že bychom si mohli zajít na pivo. Podle mapy by mělo být ve vesnici Svahová nějaké občerstvení. Za pokus to stálo. Pivečko bylo výborné a i když nevařili, brambůrky rozhodně přišly vhod. Bylo na čase rozhodnout, kde budeme spát. Museli jsme se pomalu začít vracet směrem k autu a tak se jako ideální záchytný bod jevil Kachní rybník.

Krušná výprava - část II.

Vše začalo, když jsem tak jednou vzpomínal na vandry, které jsme podnikali v dobách dávno minulých. Tehdy jsem oblékal maličké maskáče, zelený šátek na piráta, na opasku nezbytný kapesní nožík a na zádech miniaturní usárničku. Netrvalo to dlouho a zrodil se nápad podniknout výpravu do Krušných hor a užít si pár dní daleko od ruchu velkoměsta.

I.díl  III.díl

*****

Den druhý – Přehrada, medvědi a unavené nohy

Ráno jsme posnídali a porozprávěli o zážitcích uplynulé noci. Vyrazili jsme na cestu a brzy jsme se dostali na asfaltovou cyklotrasu směřující přímo k přehradě. Počasí bylo slunečné, ale stále foukal silný vítr a tak jsme postupovali zakuklení jako polární výprava. Místo na oběd jsme si našli kousek od silničky, na malém suchém ostrůvku mezi močály. Vysočina, okurka a krajíc chleba.
Prostě klasika. Konečně jsme se dostali k nádrži Fláje a jali se jí obcházet. Nádherná krajina, vzrostlá tráva a ostrůvky smrků a borovic. Připadal jsem si jako někde v Kanadě a očekával, že se za nejbližší mezí objeví grizzly. A vskutku, najednou se z křoví vyřítila chlupatá slintající bestie...a hodila mi k nohám klacek.

Cres a Lošinj

Po několika dnech strávených v Julských Alpách, kde jsme mimo jiné zdolali vrchol Triglavu, jsme pokračovali do Chorvatska. Z pevniny jsme přejeli po dlouhém mostě na ostrov Krk, ze kterého jezdí pravidelný trajekt na Cres. Nejprve jsme zkusili štěstí v hlavním městě ostrova. Apartmány byly beznadějně vyprodané a nebo nesmyslně předražené. Pokračovali jsme tedy dál na jih a doufali, že v některém menším městečku budeme mít více štěstí. No, mýlili jsme se. Projeli jsme Cres od severu k jihu a nic. Bylo okolo desáté večerní a rychle se stmívalo, když jsme přejeli přes most na ostrov Lošinj. Byli jsme unavení a otrávení a tak jsme zajeli do prvního kempu, na který jsme narazili.